Ať jste ve svém životě šťastni či nikoli, všechny nás ovlivňují emoční programy, které máme ve svém nevědomí.
Pokud jsme lidé vědomí, dovedeme vystopovat tato nastavení a posilovat taková, která nám vyhovují a měnit ty, které nám nevyhovují.
CO JSOU TO EMOČNÍ PROGRAMY?
Jednoduše řečeno jsou to NÁLEPKY, které jsme dostali od druhých lidí a kterým jsme UVĚŘILI.
Vznikají už v ranném dětství a dostáváme je v počátku od našich rodičů. Pak od dalších členů rodiny, učitelů, spolužáků, kamarádů, zaměstnanců, zaměstnavatelů, přátel atd…
V dnešní době lidé začínají hledat a pátrat po příčinách svých nezdarů a své nespokojenosti.
Na každém rohu se najdou způsoby, jak s tím pracovat, ale POZOR…ne všechny opravdu fungují.
PŘÍKLAD:
Jste člověk, který nemá štěstí ve vztazích. Připadá si nemilovaně a nerespektovaně a chtěl by to změnit. Dostane možnost navštívit seminář, kde se posiluje sebevědomí a může nalézt svou sebehodnotu. Průvodce vás vyzve, abyste se postavili před zrcadlo a říkali si, jak jste úžasní a skvělí. V tu chvíli to pravděpodobně zabere. Kolem jsou lidé podobně nastavení a sugesce má velmi silný vliv. Cítíte se povzneseně. Najednou cítíte jak báječné bytosti jste a odcházíte s myšlenkou, že uděláte změny ve svém životě. Přijdete domů a za nedlouho se cítíte stejně mizerně jak před seminářem. KDE JE CHYBA?
PŘEDSTAVTE SI:
Když se narodíte, tak jste holátko naprosto dokonalé. Nahé tělíčko bez poskvrny, které roste.
Když začne věk tří let, z holátka se stane dítě, které už poznává své ego. Dualitu světa. Chce zkoumat, ochutnávat, osahávat, poznávat hranice a pravidla. Chce být přijaté, milované, respektované a uznávané.
A tady začínají vznikat NÁLEPKY. Podle nastavení rodičů jsme dítětem hodným, nehodným, nešikovným, malým všeumělcem, zlým chlapečkem, rozmazlenou holčičkou, křiklounem, vzteklounem, neposluchou, princeznou, šikulkou, krasavicí atd…
K tomu se přidávají věty typu: neumíš uklízet? Pořád řveš! Nikdo tě nebude mít rád! Dokážeš vše, co budeš chtít. Hezky ti to jde. Nemůžu se na tebe ani podívat! Běž mi z očí! Buď už ticho!
Zpíváš moc krásně. Vidíš, jaká jsi hodná holčička, když chceš. Pořád je otravuješ. Ty jsi tak zvědavý! Pořád něco chceš! Moc tě miluji takový jaký jsi. Dělej to, co tě baví…
Dítě pochopitelně dospělé vnímá jako bohy. Ti mluví pravdu, vše co dělají je dokonalé, jsou velicí a musí se jim věřit.
A tak dítě naslouchá dospělým co o něm říkají a věří tomu. Na jejich nahé tělíčko se dostávají nálepky, které je ohodnocují a škatulkují. Najednou se dokonalá nahota ztrácí a na přirozeném těle vzniká nové tělo, které nemá se skutečnou podstatou dítěte nic společného. Čím dítě stárne, svým nálepkám věří víc a víc a podle nich si vytvoří svou sebehodnotu a nastaví světu své sebevědomí.
Přitom nálepky jsou jen odrazem vnitřního světa těch, které dítě hodnotí a škatulkují.
Každý mluví svým jazykem, podle svého nastavení. Jakoby lidé měli na očích brýle a jejich barevná skla jim umožňují vidět svět. Když mám žluté skla, vidím všechno žlutě, když mám šedá skla, vidím všechno šedě…a přitom svět je plný barev.
Jak má dospělý vidět dokonalost svého dítěte, když byl vychován s nálepkami, že nic v životě nedokáže, nikoho nezajímá a je budižkničemu?