Jak bereme život automaticky, bez vidění zázraků, které nám přináší každičký okamžik našeho života. Naučili jsme se proplouvat našimi životy jen s tím, co vidíme, ale nedíváme se, co se děje pod povrchem našich životů. A přitom je život tak úžasný, tak zázračný a tak pestrý. Když se začneme na svůj život jinak dívat, začneme používat své oči a to i ty vnitřní, tak uvidíme zázraky a rozmanitosti, barvy, vůně a chutě, které jsme třeba ještě nepoznali a neochutnali. Dívat se častěji do nebe a pozorovat jen tak hvězdy, nádherný měsíc ukrývající se za okouzlující mraky, oblohu plnou tajemství až se tají dech. Udivovat se nad tím, jak planety, slunce, měsíc nikam nespadnou a ladně si žijí své životy v dokonalé harmonii s ostatními. Zavřít oči a nechat se ovívat vánkem nebo i větrem čechrajícím naše vlasy a být jen tak, být v jeho proudu, nechat se ovívat touto energií a vnímat sílu, teplo nebo chlad. Nastavit tvář dešti a vnímat kapky, které spadají po tváři. Slunci nastavit tělo a cítit teplé paprsky a nechat prozářit každičký kousíček těla. Chodit bosky po Zemi a vnímat každý kamínek i trávu. Jak úžasné je chodit v louži, blátě, sněhu nebo písku. Jaký zázrak je se napít čisté vody ze studánky v lese nebo omýt svůj obličej a vnímat i její vůni. Zaposlouchat se do všech zvuků kolem nás, které jsou naši součástí a které obyčejně neslyšíme. Poslouchat kolik ptáčků zpívá, kolik lidí si zrovna povídá, kolik melodií se vzájemně prolíná. Začít vnímat vůně. Jen tak začít cítit prostor kolem sebe a nechat působit tento zázračný dar. Jak krásné je dotýkat se všeho a všech. Vnímat tvary, jemnost, hladkost, drsnost , teplo nebo chlad. Všechno, úplně všechno na co se zaměříme je darem. Největším darem je však život sám. Je jedinečný, úžasný, dokonalý a my máme možnost ho prožívat jak uznáme za vhodné, jak nám to vyhovuje, jak chceme a jak toužíme. Vnímejme proto každičký okamžik jako posvátnost, ve které jsme i my jeho součástí.
